Dňa 3. decembra 2021 vložilo Ministerstvo zdravotníctva Českej republiky do elektronickej knižnice legislatívneho procesu eKLEP, ktorá slúži na výmenu dokumentov v rámci procesu prípravy dokumentov legislatívnej povahy, návrh novely tzv. očkovacej vyhlášky. Tento návrh nebol „z časových dôvodov“ prerokovaný v medzirezortnom pripomienkovom konaní.
Ide totiž zrejme len o nevýznamnú „maličkosť“ – o zavedenie povinného očkovania proti ochoreniu covid-19. V tomto príspevku sa JUDr. Vladana VALIŠOVÁ zamýšľa nad úskaliami uvedeného návrhu.
Pôvodný text bol publikovaný na stránke advokatnidenik.cz. Publikujeme ho v pôvodnom znení a so súhlasom redakcie a autorky.
Ústavněprávní aspekty
První, co by nás mělo zarazit, je skutečnost, že návrh této novely předkládá vláda v demisi. Podle čl. 62 písm. d) Ústavy má vláda v demisi vykonávat funkci z pověření prezidenta prozatímně až do jmenování nové vlády. Ústava sice výslovně neupravuje postavení prozatímní vlády (vlády v demisi), ale z pověření k prozatímnímu, nikoli plnohodnotnému vládnutí, by mělo vyplývat, že vláda by měla omezit výkon svých funkcí na „nezbytné minimum“.[1] V tomto smyslu byl i v minulosti předložen návrh novely Ústavy. Vláda v demisi, kterou podala po sněmovních volbách, vládne, aniž by reprezentovala politické zájmy voličů. Demokratické právní řády však dbají na důkladnou dělbu moci, kde je moc výkonná odvozená od moci zákonodárné – u nás to vyplývá z čl. 73 odst. 2 Ústavy. Vláda v demisi by zřejmě neměla činit kroky, které svými důsledky dopadnou do budoucna, které nebudou napravitelné – naočkované „odočkovat“ nelze, a navíc nejsou prokazatelně v tento moment nezbytné. Autorka nepřehlédla, že se k podobné otázce vyjadřoval Ústavní soud, a to v nálezu pléna ze dne 9. února 2010, sp. zn. Pl. ÚS 6/07, avšak je toho názoru, že se jedná o bezprecedentní záležitost, kterou je třeba posoudit nově v kontextu současné situace.
V této souvislosti je třeba připomenout, že prezident Zeman jmenoval Petra Fialu premiérem 28. listopadu 2021, tedy sedm týdnů po sněmovních volbách, s tím, že sérii schůzek s kandidáty na ministry by měl ukončit do 13. prosince 2021, a pak by měl jmenovat celou vládu. Navíc nebýt táhlé vážné nemoci prezidenta a jeho poněkud sporného využívání prezidentských pravomocí, mohla být nová vláda jmenovaná již řadu týdnů a kdyby tomu tak bylo, vláda Andreje Babiše v demisi by k nynějšímu projednávání novely očkovací vyhlášky nemohla přistoupit. Jestliže však má být nová vláda jmenovaná do poloviny prosince a jestliže vláda v demisi obejde meziresortní připomínkové řízení a vyhlášku chce zavést ještě do nástupu nové vlády, tedy zřejmě do deseti dnů od vložení návrhu novely do elektronické knihovny, nelze si neklást otázky. Mimochodem, jak vyplývá z předkládací zprávy k novele, o udělení výjimky neprovést meziresortní připomínkové řízení a nezpracovávat závěrečnou zprávu z hodnocení dopadů regulace byla předsedkyně Legislativní rady vlády Marie Benešová požádána ústně a požadovanou výjimku paní předsedkyně též udělila ústně.
Ministr zdravotnictví Vojtěch, jako zástupce předkladatele návrhu vyhlášky, ví, že budoucí vláda se vyjadřuje v tom smyslu, že povinné očkování zavádět nechce[2], přesto neustoupí, a naopak se vyjadřuje tak, že nová vláda bude mít kompetenci tuto vyhlášku zrušit, pokud jí nebude vyhovovat.[3] To má být nový vzor jednání ministra vlády v demisi v demokratické zemi? Snahy o autokrativní rozhodování Ministerstva zdravotnictví (dále jen „MZd“) si v jiné věci povšiml i Nejvyšší správní soud, když v rozsudku ze dne 23. června 2021 ve věci 8 Ao 16/2021 konstatoval, že „nemůže připustit, aby se v demokratickém právním státě stal ministr zdravotnictví […] osobou obdobnou římskému diktátorovi“. Tento trend jsme mohli zaznamenat ještě dříve např. v květnu 2021 v souvislosti se snahou vlády prosadit novelu zákona o ochraně veřejného zdraví, která měla mimo jiné zavést zcela novou široce pojatou možnost omezení lidských práv prostřednictvím nového § 69 odst. 1 písm. i), a to projednáním ve stavu legislativní nouze, tedy ve zkráceném řízení bez řádné deliberace.[4]
Pravomoc k vydání vyhlášky
Obecně je pravomoc ministerstva vydávat odvozené sekundární právní předpisy založena v čl. 79 odst. 3 Ústavy. Ovšem za podmínky, že realizace této pravomoci odpovídá limitům ve vztahu k moci zákonodárné – tedy na základě zákona, v jeho mezích a pouze, je-li k tomu zákonem zmocněno. Ačkoli je autorce známá příslušná judikatura, včetně rozhodnutí ESLP z 8. dubna 2021 ve věci Vavřička a ostatní proti České republice a disentního stanoviska soudce Wojtyczeka[5], přiklání se k disentnímu stanovisku ústavní soudkyně Kateřiny Šimáčkové k nálezu Ústavního soudu ze dne 27. ledna 2015, sp. zn. Pl. ÚS 19/14. Spolu se Šimáčkovou autorka upozorňuje, že naše právní úprava povinného očkování je v rozporu s výhradou zákona, upravenou v čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) tak, že zásah do tělesné integrity musí být proveden jen zákonem. (Doslova: „Nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena. Omezena může být jen v případech stanovených zákonem.“) Tomu odpovídá i znění čl. 26 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně (dále jen „Úmluva“)[6] a čl. 8 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Evropská úmluva“). V našem právním řádu je povinnost podrobit se jistému druhu očkování stanovena v zákoně č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví (dále jen zák. o. v. z.), a to velmi obecně a neurčitě v jeho čl. 46 odst. 1. Zákon nestanoví pravidla a podmínky pro rozhodování o tom, proti kterým nemocem se MZd rozhodne zavést povinné očkování. Samotný rozsah zásahu do práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je daný až v prováděcí vyhlášce, kterou je vyhláška č. 537/2006 Sb., o očkování proti infekčním nemocem (tzv. „očkovací vyhláška“). V další argumentaci si autorka dovolí odkázat na výborné výše zmíněné disentní stanovisko Kateřiny Šimáčkové.
Soulad navrhované vyhlášky se zákonem
Přestože si autorka Ústavního soudu i jeho rozhodnutí váží, je přesvědčena o tom, že pravomoc k vydání vyhlášky MZd zde v této podobě není. I kdyby však zde pravomoc k vydání takové vyhlášky byla, je třeba, aby byla vyhláška v souladu se zákonem, od nějž by měla být odvozena. Ačkoli se v odůvodnění připravované vyhlášky tvrdí opak, autorka tohoto příspěvku se domnívá, že navrhovaná úprava v souladu se zákonem o ochraně veřejného zdraví není. V ust. § 46 odst. 2 zák. o. v. z. se uvádí: „Pravidelné a zvláštní očkování se neprovede při zjištění imunity vůči infekci nebo zjištění zdravotního stavu, který brání podání očkovací látky (kontraindikace).“ V ust. § 46 odst. 6 se uvádí: „Prováděcí právní předpis upraví členění očkování a podmínky provedení očkování, způsoby vyšetřování imunity, pracoviště s vyšším rizikem vzniku infekčního onemocnění a podmínky, za nichž mohou být v souvislosti se zvláštním očkováním fyzické osoby zařazeny na pracoviště s vyšším rizikem vzniku infekčního onemocnění.“ Navrhovaná novela však se zjišťováním imunity před povinným očkováním proti onemocnění covid-19 nepočítá. Nenaplňuje tedy podmínky dané v zákoně a v souladu se zákonem proto být nemůže.
U lidí, kteří covid-19 prodělali, další očkování proti této nemoci nezbytné není. S ohledem na stávající vědecké poznatky je zřejmé, že prodělané onemocnění covid-19 vytváří robustní, komplexní a dlouhodobou ochranu. [7] V praxi to můžeme pozorovat na počtu hospitalizací včetně JIP – hospitalizace osob, které covid-19 prodělaly, jsou zcela minimální oproti hospitalizací těch, kteří do té doby danou nemoc ještě neprodělali.[8] Proto bychom měli imunitu vůči infekci před očkováním zjišťovat, i kdyby se nejednalo o zákonnou podmínku. Povinnost očkovat se je omezením základního práva a omezování práv je přípustné pouze, je-li nezbytné.
Povinné očkování je opravdu významným zásahem do základních práv. Jedním ze zasažených práv je i právo na zdraví. Ačkoli podle současného oficiálního stanoviska České vakcinologické společnosti ČLS JEP nemá zjištění protilátek z individuálního pohledu očkovaného žádný význam[9], imunologové upozorňují na skutečnost, že zdraví člověka může ohrozit i příliš vysoká hladina protilátek. K této situaci by mohlo dojít, pokud by měl být očkován postinfekční pacient, tedy člověk, který by měl vysokou hladinu protilátek již po prodělaném onemocnění. Navíc zde existuje možnost nežádoucích účinků po vakcinaci, včetně úmrtí. (Více v přehledu nahlášených podezření na nežádoucí účinky po vakcínách proti covid-19 na stránkách SÚKL[10] či ve VAERS – Systému hlášení nežádoucích účinků vakcín a úmrtí po vakcinaci, spadajícího pod CDC – centrum pro kontrolu a prevenci nemocí v USA.[11]) Všechny používané vakcíny byly vyvinuty a hodnoceny neobvykle rychle. Nemůžeme si tedy být jisti, že se některé nežádoucí účinky nedostaví až v řádu let, jako se tomu stalo v případě jiných léčivých látek.[12] I kdyby byla pravděpodobnost nežádoucích účinků po vakcinaci nízká, je i tak příliš vysoká, pokud vakcinace nebyla nutná. Pokud mají být posuzována dvě stejná práva – právo na zdraví a právo na zdraví někoho jiného, o to spíš by měla být podle názoru autorky posuzovaná nezbytnost takového zásahu. Jak vyplývá z vyjádření Ústavního soudu v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 19/14, zásah do práva na ochranu zdraví podle čl. 31 Listiny by mohl být obhajitelný, pokud by legitimním cílem bylo zabránit výskytu a šíření infekčních chorob mezi lidmi.
Podle § 46 odst. 1 zák. o. v. z. se k zamezení vzniku a šíření závažných infekčních onemocnění s vysokým rizikem dalšího epidemického šíření v kolektivech a život ohrožujících infekčních onemocnění provádějí pravidelná očkování. Autorka nemá v úmyslu zpochybňovat, že u některých lidí může mít onemocnění covid-19 velmi závažný až fatální průběh, avšak podíváme-li se na toto onemocnění bez emocí, zjistíme, že IFR (smrtnost) tohoto onemocnění se v Evropě pohybuje pouze kolem 0,3–0,4 %, globálně je pak IFR 0,15 % (ref. [13]). U dětí dosahuje IFR 0,005 % % (ref.[14] ) a těžkým či kritickým průběhem onemocnění je postiženo celosvětově pouze 0,4 % aktuálně aktivních nemocných.[15] Pro srovnání tuberkulóza má smrtnost 43 %, anthrax 10–50 %, horečka dengue 26 %, bakteriální meningitida 10–20 %[16], dýmějový mor 30–60 % a jeho plicní forma 30–100 %.[17] Pohlédneme-li tedy na covid-19 bez emocí, jedná se skutečně o závažné život ohrožující infekční onemocnění? Pokud považujeme covid-19 za tak závažné onemocnění, že je třeba proti němu provádět povinné očkování, proč nezavádíme povinné očkování třeba i pro chřipku? Proč jsme zrušili plošné povinné očkování proti tuberkulóze, když má smrtnost 43 %? Není vnímání covidu-19 jako celosvětového ohrožení zdraví spíše produktem politiky a médií? Jestli připustíme, že se o závažné život ohrožující infekční onemocnění nejedná, neměli bychom očkování proti covid-19 zavádět jako povinné.
K tomu se přidává skutečnost, že žádná ze současných vakcín zamezit vzniku a šíření covidu-19 nedokáže. Ohledně vakcín zde bylo velké očekávání, že by mohly bránit přenosu, a přispět tak k vytvoření kolektivní imunity. I když očekávání to bylo možná přehnané, uvážíme-li, že se současné vakcíny proti covid-19 aplikují intramuskulárně, mají vytvářet především protilátkovou imunitu a stavěné byly za účelem předcházení těžkému průběhu. Každopádně praxe ukázala, že po očkování dochází k významnému a poměrně časnému vyvanutí imunity. I očkovaní mohou onemocnět a virus SARS-CoV-2 šířit. Data prokazující tuto skutečnost jsou k dispozici v řadě vědeckých publikací, ale můžeme je sledovat i v médiích. Autorka si v této otázce dovoluje odkázat na souhrnné odborné stanovisko MUDr. Vladimíra Čížka „Vliv očkování na ochranu populace před šířením viru SARS-CoV-2“[18] a na preprint švédské studie[19], která ukazuje, jak se účinnost vakcíny Comirnaty (Pfizer/BioNTech) proti symptomatické infekci snížila z 92 % během prvního měsíce na 47 % ve 4.–6. měsíci a od 7. měsíce nebyla zjištěna účinnost žádná. Na skutečnost, že se vakcíny zaměřují jen na prevenci závažných onemocnění, zatímco k infekci mezi očkovanými jedinci může dojít, upozorňuje i ECDC ve svých „Pokynech pro sledování covid-19 – Přechod od nouzového sledování covid-19 k rutině, dohled nad respiračními patogeny“[20] ze dne 18. října 2021. Ve srovnání s vakcínami proti jiným onemocněním si praxe vyžaduje přeočkování, a to navíc v neobvykle krátké době po základním očkování proti covid-19. U nás se momentálně doporučuje posilovací dávka po šesti, resp. po pěti měsících[21], některé země, jako např. Řecko budou přeočkovávat pod třech měsících.[22]
Rozpor s účelem pravidelného očkování podle § 46 odst. 1 zák. o. v. z. je tedy dalším důvodem, proč navrhovaná vyhláška nemůže být v souladu se zákonem.
Co je však v naprostém rozporu s výhradou zákona, je určení počtu dávek a časových intervalů mezi jednotlivými dávkami podle souhrnu údajů o přípravku k očkovací látce. Jedním ze základních požadavků na právní řád je tzv. právní jistota. Aby byl požadavek na právní jistotu naplněn, objektivní právo i subjektivní práva musejí být dlouhodobě stabilní, jednotná, relativně jednoduchá, a především předvídatelná. Nejen, že by práva a povinnosti neměly být založeny až vyhláškou, ale z vyhlášky podle tohoto návrhu by se občan ani nedozvěděl, jaké konkrétní povinnosti má čekat. Pokud toto připustíme, příště se můžeme dočkat toho, že naše povinnosti si budeme losovat, anebo je MZd vylosuje za nás.
Soulad navrhované vyhlášky s mezinárodními smlouvami
V odůvodnění návrhu vyhlášky se uvádí, že tato oblast právní úpravy není předmětem žádné mezinárodní smlouvy, kterou by byla Česká republika vázána, a proto zde není nesoulad s mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána. Podle názoru autorky však připravovaná vyhláška není v souladu minimálně s čl. 26 Úmluvy a s čl. 8 Evropské úmluvy. Z obou uvedených ustanovení vyplývá, že zasáhnout do tělesné integrity člověka lze bez jeho souhlasu, který se jinak vždy vyžaduje, pouze za kumulativního splnění následujících podmínek: 1. pokud tak stanoví zákon, 2. pokud se jedná o omezení nezbytné v demokratické společnosti a 3. pokud je toto omezení nezbytné v zájmu bezpečnosti veřejnosti, předcházení trestné činnosti, ochrany veřejného zdraví nebo ochrany práv a svobod jiných.
O výhradě zákona již bylo pojednáno výše. K otázce nezbytnosti se vyjádřil ESLP v rozsudku z 22. října 1981 ve sporu Dudgeon v. Spojené království[23] tak, že „nezbytné“ v tomto kontextu nemá flexibilitu výrazů jako „užitečné“, „rozumné“, nebo „žádoucí“, nýbrž implikuje existenci „naléhavé společenské potřeby“ pro daný zásah.
MZd v odůvodnění návrhu novely nezbytnost navrhované úpravy vysvětluje tím, že pozorujeme kontinuální a významný nárůst epidemie, roste tlak na lůžkové kapacity, máme nízkou proočkovanost, v rizikové skupině 60+ má očkování dokončeno 80 % obyvatel, takže v této skupině zbývá více než 300 000 neočkovaných osob, průměrný věk hospitalizovaných se pohybuje v rozmezí od 65 do 70 let, proto se MZd rozhodlo očkovat osoby ve věku 60 let a starší. Co se týče vybraných profesních skupin, MZd uvádí, že povinné očkování je v zájmu zachování kontinuity výkonu jimi vykonávaných činností, že riziko šíření nákazy covid-19 v kolektivech navrhovaných profesních skupin je významně vyšší, že určitá část navrhovaných profesních skupin nemůže být chráněna stacionárními zábranami šíření nákazy, a proto se může snadněji nakazit a následně nakazit i jiné pracovníky. MZd nevysvětluje naléhavou společenskou potřebu ani proporcionalitu zásahu – zda je daný zásah vhodný k naplnění zvoleného cíle ani zda je opravdu potřebný, zda by nešlo třeba nadměrným hospitalizacím zabránit jiným, z pohledu lidských práv šetrnějším způsobem. Přitom se minimálně od léta mluví o tom, že je třeba s očkovanými zacházet stejně jako s neočkovanými, protože mohou šířit nákazu, což v současnosti potvrzuje i stanovisko ECDC.[24] Přesto se očkovaných, pokud nejeví klinické příznaky nemoci, netýká testování a do nedávna ani karantény. Od začátku pandemie také někteří odborníci upozorňují, že je třeba klást větší důraz na primární péči, včasnou léčbu rizikových osob[25] a podávání léků, které sníží pravděpodobnost hospitalizace s těžším průběhem o 70 %.[26]
Co se týče proporcionality v užším smyslu, je zde třeba připomenout, že ani u povinného očkování není řádně vyřešena otázka odškodnění újmy na zdraví v důsledku vakcinace. Podle zákona č. 116/2020 Sb., o náhradě újmy způsobené povinným očkováním, je možné domoci se odškodnění pouze v případě, že se jedná o zvlášť závažné ublížení na zdraví, čímž se naprostá většina osob poškozených vakcinací k náhradě újmy nedostane. Navíc jsou poškozené osoby nuceny dokazovat příčinnou souvislost mezi vakcinací a zdravotním poškozením. Zákon sice v § 3 obsahuje domněnku příčinné souvislosti, na jejímž základě by poškozené osoby nemusely příčinnou souvislost dokazovat, avšak ta je navázána na existenci prováděcí vyhlášky, kterou MZd nevydalo ani po víc než roce účinnosti zákona č. 116/2020 Sb. V současně připravované verzi vyhláška se dle informací autorky s využitím domněnky příčinné souvislosti pro očkování proti covid-19 nepočítá. Naše úprava odškodnění újmy v důsledku povinného očkování je tak v rozporu s čl. 24 Úmluvy, podle níž osobě, která utrpěla újmu způsobenou zákrokem, náleží spravedlivá náhrada škody. Obzvlášť z tohoto důvodu je třeba proporcionalitu zkoumat velmi přísně.
Tam, kde není nezbytnost zásahu prokázána, není možné veřejný zájem a priori upřednostňovat před základními právy a svobodami jedince. Takové tendence bylo možné pozorovat v totalitních zřízeních včetně nacistického Německa, ale překvapivě i v poválečném Československu a později i samostatném Česku, kde například docházelo k protiprávním sterilizacím „v zájmu zdravé populace“[27], a to proto, aby se zabránilo reprodukci z pohledu „společenského blaha“ nevhodných osob. Na takové situace pomýšlí ust. čl. 2 Úmluvy, v němž se uvádí, že „zájmy a blaho lidské bytosti jsou nadřazeny zájmům společnosti nebo vědy“. V pochybnostech, zda má převážit veřejný zájem nebo základní právo či svoboda jedince, je tedy nutné aplikovat výklad in favorem libertatis či in dubio pro libertatis a upřednostnit základní právo a svobodu jedince.
Bezpečnostní aspekt novely
Předkladatel návrhu novely uvádí, že návrh vyhlášky nemá vztah k bezpečnosti nebo obraně státu, resp. s ohledem na výše uvedené směřuje ke zvýšení bezpečnosti státu. V této souvislosti je třeba se zamyslet, jaký vliv na bezpečnost státu může mít skutečnost, že v případě u nás používaných covidových vakcín se jedná vakcíny zcela nového typu (mRNA a vektorové vakcíny), které navíc zatím neprošly řádnou registrací. Konečná fáze klinického hodnocení těchto vakcín dosud probíhá a dokud bude probíhat, budou se teprve sbírat data o nežádoucích účincích. Jen pro informaci – přestože někteří tvrdí, že klinické hodnocení covidových vakcín je ukončeno[28], autorka se na základě nahlédnutí do databáze ClinicalTrials.gov (databáze klinických studií z celého světa, poskytovaná U. S. National Library of Medicine) domnívá, že k ukončení studie vakcíny Comirnaty by mělo dojít 2. května 2023[29], vakcíny Spikevax 27. října 2022[30], vakcíny Vaxzevria 14. února 2023[31] a vakcíny Janssen 2. ledna 2023[32]. Pravděpodobně tomu tak nebude, ale kdyby měly covidové vakcíny v delším časovém horizontu způsobit vážné zdravotní obtíže, což nevíme, protože klinické hodnocení vakcín probíhalo a probíhá v neobvykle krátkém čase, mohli bychom mít závažný bezpečnostní problém. Pokud totiž povinně naočkujeme všechny osoby z profesních skupin, které jsou nezbytné pro zabezpečení základních funkcí státu a jejich činnost je specificky zaměřena na zajištění bezpečnosti obyvatel, ochrany jejich zdraví a sociálních potřeb, nemusel by zůstat nikdo, kdo by se o základní funkce státu ve smyslu zajištění bezpečnosti obyvatel a ochrany jejich zdraví a sociálních potřeb staral.
Dále předkladatel návrhu novely nevyhodnotil, jaký vliv může mít povinná vakcinace na vznik sociálních nepokojů, ke kterým v souvislosti s povinný očkováním dochází v jiných zemích. V této souvislosti autorka uvádí jen několik úryvků ze zpráv: „Ve Francii se sešlo 160 tisíc lidí na demonstracích proti covidovým pasům a povinnému očkování“[33] „Policie zasáhla pepřovým sprejem a gumovými projektily proti tisícům demonstrantů, kteří v úterý v australském městě Melbourne znovu vyšli do ulic na protest proti koronavirovým opatřením. Mezi protestujícími byly stovky stavebních dělníků, kteří vyjadřovali nesouhlas s povinným očkováním proti nemoci covid-19 pro zaměstnance ve stavebnictví.“[34] „Ve Vídni protestovaly tisíce lidí proti nadcházejícímu lockdownu, vadí jim i povinné očkování… Podle pořadatelů do centra metropole dorazilo až 100 000 lidí… Demonstrantům podle ní také nevadil tolik další celostátní lockdown, jako nařízení povinného očkování, které považují za naprosto nekompromisní.“[35] „Nizozemci, Rakušané či Italové se bouří proti antivirovým opatřením. V Rotterdamu se dokonce střílelo.“[36]
Otázky diskriminace
Do pravidelného očkování proti covid-19 mají být podle novely očkovací vyhlášky zařazeny všechny osoby ve věku 60 let a starší. MZd tuto věkovou hranici neodůvodňuje lépe než tvrzením, že průměrný věk hospitalizovaných se pohybuje od 65 do 70 let. MZd však nezdůvodňuje, proč je právě osobám ve věku 60+ odepřeno právo uplatňovat svou autonomii vůle. Stejně jako se možná některý senior rozhodne neočkovat, přestože má informace o možných důsledcích svého rozhodnutí, může se sportovec rozhodnout provozovat adrenalinový sport a někdo jiný zase s cigaretou v ruce konzumovat tučné maso, zapíjet ho velkým množstvím alkoholu a do restaurace vzdálené 500 metrů jezdit výlučně autem. Jak ve svém nálezu z 2. ledna 2017, sp. zn. I. ÚS 2078/16, uvedl Ústavní soud, „v oblasti poskytování zdravotní péče je třeba plně ctít zásadu svobody a autonomie vůle a možnost pacienta odmítnout poskytnutí péče, byť by byla i považována za nezbytnou pro zachování jeho života. Lékaři a další zdravotničtí pracovníci mohou takové osoby přesvědčovat, mohou se snažit je přimět ke změně jejich postoje, pokud je zjevně pro ně škodlivý, ale v konečném důsledku nemohou zabránit realizaci rozhodnutí o odmítnutí péče, které bylo učiněno na základě svobodné a vážné vůle dospělé svéprávné osoby, pouze z toho důvodu, že se domnívají, že toto rozhodnutí danou osobu poškozuje“. Rozlišování podle věku bez legitimního cíle či bez přiměřenosti prostředků k jeho dosažení je podle názoru autorky v rozporu s čl. 1 a s čl. 3 odst. 1 Listiny.
Autor: JUDr. Vladana Vališová
Ďalšie zaujímavé informácie si prečítajte na portáli advokatnidenik.cz.
