Petra Casanovu charakterizuje typická viera v to lepšie v nás, pokora a celkový optimizmus. Nazývajú ho tiež spisovateľ – liečiteľ. Vyniká veľkou mierou empatie a jeho knihy sú ako živé organizmy. Doteraz ich vydal viac ako 14. My sme sa v recenziách venovali jeho knihe JáMy spřízněných duší, a tak som sa rozhodla osloviť ho, aby sme sa dozvedeli o ňom aj niečo viacej.
Peter, písali ste pre noviny, v televízii ste moderovali Raňajky s Novou, vydávali ste tiež časopisy. Čo vás priviedlo k písaniu kníh?
Písemná a obrazová tvorba mě vždy fascinovaly. Jako malý jsem toužil po práci v novinách a televizi. Tyto sny jsem si splnil velmi mladý, ještě v minulém století. Mezitím se mi však staly dvě stěžejní události. Ve dvaceti letech jsem stál na mostě a chtěl se zabít pro neopětovanou lásku. V jednadvaceti letech mi zemřela máma, doslova v rukou. Obě události mi změnily život. Uvědomil jsem si, jak málo stačí k tomu, aby člověk ztratil život ať svůj, nebo někoho velmi blízkého. Pochopil jsem, jak důležitá je psychohygiena, zvládání těžkých chvil, i jak důležitý je čas. Čas, který potřebujete k tomu, abyste překonali nějaké těžkosti, a současně čas, kterého se Vám někdy nedostává a řešíte emocionálně vypjaté situace ukvapeně. Právě to mě přivedlo k studiu psychologie, poté k založení FirstClass.cz, dnes největší platformy pro psychohygienu na našem internetu, a postupně k psaní knih. Ale to jen proto, že jsem určitá témata potřeboval vysvětlit komplexněji, bez omezování se krátkým prostorem článků.
Peter Casanova: JáMy spriaznených duší
Získali ste celosvetový status Amazon Best-Selling Author. Ako vnímate tento úspech?
Absolutně nijak. Nic to pro mě neznamená. Nezajímá mě být best-selling, nejlépe prodávající autor. Nikdy jsem po tom toužil. Chci být, když už „best“, pak best-helping autor. Ten, jehož tvorba skutečně pomáhá. To je moje absolutní priorita. Kniha, která by se prodávala a nepomáhala, pro mě nemá hodnotu.
Ktorá z vašich kníh je vám najbližšia a prečo?
Dvanáct srdcí. Je to příběh založený na mých osobních chybách, které mi nejvíc pomohly. Jinak jsou všechny knihy ukázkami cest, kterými se lidé pod mým dohledem dostávali ze dna. V tomto směru jsou mi všechny knihy blízké, protože obsahují moje osobní zkušenosti řešení konkrétních případů.
Okrem písania sa venujete aj poradenstvu v oblasti osobnostného rozvoja. Čo vás k tomu viedlo?
Nic nedělám proto, že by mě to samotného napadlo. Všechno vzniká poptávkou, nebo možná přesněji prosbami lidí. FirstClass.cz má na Facebooku více než 370 000 sledujících. To je obrovská masa lidí, kteří denně řeší určité problémy. Někdy si s nimi nevědí rady. Potřebují cítit, že nejsou sami a že cesta existuje. V tu chvíli se mi svěřují a prosí o pomoc. Pro vaši představu: Denně je to v průměru 800 lidí. To číslo se liší v závislosti na „sezoně“, nejtěžší je jednoznačně Štědrý den, kdy mi začnou cinkat zprávy okolo čtvrté hodiny odpolední. Nezastavím se dlouho do noci. Dobře vím, jak málo stačí k tomu, aby si člověk na dně vzal život. O Vánocích nepodceňuji ničí volání.
Přitom jsou lidé, kteří potřebují víc než jen odepsat nebo promluvit si po telefonu. Potřebují se sejít, vidět, nejen řešit následek, hasit požár, ale odstranit i příčinu, která k tomu požáru vedla, respektive požáry neustále nově zakládá. Tehdy je čas na konzultaci, která mi spolyká nejvíce času a energie. Naštěstí lidé věnují pozornost také mým knihám a tištěným kurzům, což jsou magazíny vysvětlující řešení vždy jednoho velkého problému. Čtením získávají povědomí o základních metodách, kterými si mohou sami pomoci. Tyto formy sebeterapie mi neskutečně šetří čas a energii.
O ktorý kurz je u vás najväčší záujem?
Řešení vztahů s manipulátory. Zejména porozchodových situací, kdy se jeden rodič mstí druhému přes dítě. To jsou nejhnusnější případy. Často mají největší přesah do psychoimunologie, tedy nejen do stavu psychiky, ale i imunity člověka. Doslova to zabíjí.
Hovorí sa, že človek sa nikdy ne(z)mení. Najmä nie ten, čo už je starší alebo dospelý. Aké sú vaše skúsenosti? Čo je zásadným predpokladom pre možnú zmenu?
Člověk se samozřejmě mění, vyvíjí, a to s nabranými zkušenostmi, lépe řečeno bolestmi. K tomu, aby se člověk změnil, je ovšem potřeba, aby se změnit vůbec chtěl, to znamená, aby vůbec byl schopen vidět ve svém jednání problém nebo chybu. Kdo ve svém jednání chybu nebo problém nevidí, ten se pochopitelně nezmění. Jak by mohl opravit to, co nevidí? Jak by si vůbec mohl uvědomit, že by to opravit měl? Tedy: K tomu, aby se člověk změnil, musí mít pádný důvod. Nejčastěji je tím důvodem vidina ztráty něčeho nepostradatelného. Například zdraví. Nebo člověka, kterého si dlouho nevážil a on nyní odešel. Člověka, kterého – jak si dotyčný uvědomí – najednou není vůbec snadné nahradit.
Veľa počúvame o tom aké škody na duševnom zdraví, či vo vzťahoch narobila kovidová a vojnová kríza. Ako ste vnímali tieto krízy a ako vidíte tieto škody vy?
Každý stresor, tedy člověka ohrožující impuls, vyvolává stresovou reakci a zvyšuje citlivost, podrážděnost, napětí v člověku. Kovidová krize měla přes všechny těžkosti jednu výhodu: Lidé se začali více zajímat o zdraví. Dokonce se dozvěděli i to, že existuje psychohygiena. Že by se člověk měl starat nejen o své tělo, ale i o svou duši, latinsky psyché. Tedy například učit se, co dělat se strachem, který v lidech bez ustání rozvíjeli jak politici, tak média. V tomto ohledu se lidé naučili něco nového. Nicméně mnohde to bohužel přebila neschopnost kompenzovat špatné emoce a lidé si tento přetlak vybíjeli na blízkých, zejména na dětech. Říká se tomu syndrom bouřkového mraku. Špatné emoce, které v sobě hromadíte, totiž potřebují ven, uvnitř jsou nesnesitelné. Je to podobné, jako když sníte zkažené jídlo. Takový nasáklý bouřkový mrak si pak potřebuje někde ulevit. A někteří lidé zjistili, že nejsnazší je to na nejbližších osobách. Nejlépe na těch, které se pořádně nemohou bránit. Děti se mnohde staly strašlivým hromosvodem. Toto neštěstí leckde doznívá…
Čo najdôležitějšie by sme mali vedieť, aby sme v živote boli šťastní?
Že štěstí je spjaté s vděčností. Někteří lidé si mylně myslí, že aby mohli být za něco vděční, musí se jim nejprve stát něco, díky čemu budou šťastní. Například musejí nejprve zbohatnout, aby pak mohli být vděční. Ve skutečnosti je to naopak. Člověk se nejprve musí naučit vidět něco, za co by mohl být vděčný, a teprve potom je šťastný. Vidět něco krásného v přítomnosti nebo minulosti. Ať už je to něco, co se v minulosti podařilo a člověk tím byl obdařen, anebo něco, co se v minulosti pokazilo, ale člověk to dokázal překonat. Také pomáhá těšení se – na budoucnost. Dokud se člověk má na co těšit, má proč žít. A někdy stojí za to radovat se i z problémů, kterých jsme ušetřeni a nemáme je. To všechno jsou cesty k vděčnosti a docenění života, který máme a který objektivně nemůže být špatný, vzhledem k místu na této planetě, kde žijeme.
Čo považujete za najväčšie ľudské nešťastie?
Utrpení. Je jedno, čím konkrétně je způsobeno. Utrpení vždy vytváří snaha člověka ovlivnit to, co ovlivnit nemůže. Pak mu život připadá nepochopitelný, nespravedlivý, nesmyslný. Ve skutečnosti nesmyslné je trápit se tím, co nemám ve své moci.
Čo je podľa vás zmyslom života?
Pochopit, že každý jsme jiný, tudíž cestou k našemu štěstí není žít podle druhých, ale hledat to, co nás samotné naplňuje. Pro mě je to pomoc lidem. Každý můj den má smysl ve chvíli, kdy vím, že jsem někomu pomohl. Kdy se mi podařilo zvrátit něčí osud, nebo i přimět toxického člověka, aby svého zničujícího jednání zanechal. A aby si třeba i vážil lidí, kteří ho mají rádi a trápí se tím, jak se on ničí. Respektive jak ničí je samotné.
Kristína Ježovičová: Čítanie je ako zákonom schválené nazeranie do cudzích okien
V živote sa stretávame s hodnoteniami ako napríklad: “to je zlý človek” alebo naopak “to je dobrý človek.” Ako sa na to pozeráte vy? Čo v psychológii vlastne znamená „dobrý človek“?
Nálepky, které lidem nebo událostem dáváme, jsou z principu nepřesné. Na všem dobrém lze najít něco špatného a na všem špatném něco dobrého. Například zažít dno v životě není špatné, ale naopak dobré, protože Vám to umožňuje poznat okolí, zorientovat se v tom, kdo je skutečný přítel, kdo při Vás zůstal, zatímco se ostatní tiše nebo s pohrdáním vytratili. A co se týče lidí, psychologie varuje před ukvapeným nálepkováním. To ukazuje sklon spíše odsoudit než porozumět. Psychologie je právě o porozumění. O snaze pochopit celý příběh a všechny motivace člověka. Proto také nepoužívám spojení zlý člověk. Poznal jsem totiž, že takzvaní zlí lidé jsou ve skutečnosti lidé toxičtí, protože jsou slabí, protože jsou zoufalí, protože jsou nešťastní a neumějí si jinak pomoci. Proto ponižují, srážejí, devastují. Kdo ponižuje, je sám nízký. Když pracuji s dětmi, které se potkaly například se šikanou, zdůrazňuji jim, že je to jako v pohádce. Nejsou zlí vlci, jen nešťastní vlci. Pokud si myslíte opak, doporučuji se podívat na fotografie těch takzvaně zlých lidí z doby, kdy se narodili. Všichni byli nádherné děti. Žádné zlo v nich nebylo. Tomu zlu je až někdo naučil. Nejčastěji za tím je zoufalost, spojená se syndromem hladového srdce, tedy citovým deficitem. Kdo má nedostatek citů, může těžko snášet pohled na lidi s dostatkem lásky, péče a úsměvu. Právě v dětství to začíná. Závist, nenávist, potřeba odebrat člověku to, co ho dělá šťastnějším. I kdyby to byl klid, radost, pocit bezpečí.
Vo vašich popisoch a vyjadreniach sa často vyskytuje slovo karma. Toto slovo samotné sa však dá vysvetliť rôzne. Ako teda vnímate pojem karma vy? Čo tým myslíte?
Mrzí mě, když si lidé spojují karmu s nadpřirozeností. Karma není nic nadpřirozené. Karma je prostý zákon příčiny a následku. Má deset podzákonů. Rozhodně není karma něco, co padá z nebe nebo zařídí nějaká jiná entita. Karma je trest či odměna, které přicházejí přímo v reakci na způsob myšlení člověka. Dám vám příklad právě z knihy Dvanáct srdcí: Na mořské pláži si hráli chlapeček a holčička. Chlapeček sbíral nejkrásnější mušličky, holčička nejkrásnější kamínky. Oba si koukali pod ruce a obdivovali nálezy toho druhého. Nakonec se domluvili, že se setměním si své sbírky vymění. Holčička tedy dala chlapečkovi všechny své nasbírané kamínky. Ale chlapeček si tu nejkrásnější mušličku tajně schoval. Karmu ukázala už první noc. Chlapeček totiž zlobou nemohl usnout. Trápilo ho, jak musel vypadat ten nejkrásnější kamínek, který před ním holčička určitě schovala. Zatímco holčička tu noc spala rajsky. Věděla, že má ty nejkrásnější mušličky na celé pláži… Tak to je karma.
Vaša práca je veľmi vyčerpávajúca. Ako sa “dobíjate”?
Především svou prací. Nabíjí mě, když vidím, že moje snaha má efekt. Že lidé, kteří byli na dně, se zvedají. Že se věci odvíjejí tak, jak jsem lidem zaručil. Že lidé zjišťují, že zvládnou mnohem víc, než si mysleli. Mnohdy to hned na začátku lidem říkám. Protože jsou obvykle extrémně negativní a zoufalí, potřebuji najít alespoň jeden světlý bod, ke kterému se upnou. Negativní pocity totiž nedokážou vytvořit pozitivní myšlenky. Negativní pocity vytvářejí jen negativní myšlenky. Negativní myšlenky potom nemohou vést k pozitivním činům. Negativní myšlenky vedou jen k negativním činům. Přičemž negativní činy nemohou způsobit pozitivní výsledky. Negativní činy plodí jen negativní výsledky. S negativním rozpoložením tedy není možné mít dobrý život. Proto se snažím zkraje vytvořit první pozitivní pocit, třeba formou těšení se. Jak? Například se zeptám daného člověka, jestli existuje restaurace, kterou by chtěl navštívit. A že pokud vše dobře dopadne, pozvu ho tam. Splněný sen je důležité světlo, pro které stojí za to ještě život nevzdávat. I kdyby to měla být obyčejná večeře. Jsem šťastný, když tam potom spolu sedíme, jak jsem slíbil.
Máte vy nejaký zatiaľ nesplnený životný sen? A čo by ste odporučili – ako si splniť všetky sny?
Rád bych byl co nejdéle zdravý. Rád bych viděl co nejvíce nových úsměvů. Rád bych, aby co nejvíce lidí uvěřilo v sebe a nepotřebovalo psychology, psychiatry, terapeuty, lidi jako jsem já. Rád bych, aby se na školách vyučovala psychohygiena a emoční první pomoc. Nemohu pochopit, jak je možné, že malé dítě ví, k čemu slouží zubní kartáček a jak se fixuje zlomenina nohy, ale téměř žádný dospělý neví, jak se čistí mysl a co dělat, když má někdo zlomené srdce. Děsí mě, když od blízkých slyšíte: „To rozchodíš.“ Představte si, že by Vám to někdo řekl na zlomenou nohu. Ne, ani zlomená noha, ani zlomené srdce nejdou rozchodit. Obojí se musí léčit. Proto jsem šťastný, a to je můj další splněný sen, že lidem tolik pomáhá moje nová kniha Lék pro duši, která je určená právě pro sebeterapii, pro to, aby si lidé sami zvládli ošetřit zaneřáděnou mysl nebo zlomené srdce.
Čo by ste ešte chceli odkázať našim čitateľom?
Aby se přestali trápit pro lidi, kteří se netrápí pro ně samotné. Aby si přestali myslet, že jsou nuly, jen proto, že je někdo za nulu považuje. Aby si pamatovali, že pokud si jich neváží jeden člověk, může si jich vážit jiný člověk. Aby zjistili, že mají na víc, než si v jakémkoli okamžiku myslí. A že stojí za to si položit otázku: „Nezasloužím si víc?“ Já si ji ve svých dvaceti letech na mostě taky položil. Jsem za to vděčný. Kdybych to tehdy neudělal, už dvacet osm let bych tady nebyl.
Lucia Balagová
